Bobři
jsou zvířátka, která staví hráze v řekách. O těch ale
psát nebudu. Bobři je totiž taky náš klub, který vznikl
před pár lety. Vznik klubu dost změnil můj život. Nemám moc
kamarádů, ale oč jich mám méně, o to jsou lepší. Mým
nejlepším kamarádem je Mirek Pařízek. Dost často mě
navštěvuje, občas jdu někam já s ním. Skamarádil jsem se s
jeho dobrým kamarádem Ríšou Balíkem a dost často jsme
podnikali různé akce.
Mirek
měl svoji partu. Bylo v ní zpočátku asi deset kluků,
později se parta rozrostla asi na třicet a přibyly do ní i
holky. Já v té partě nebyl, protože se mi moc nelíbilo, co
parta dělala. Spíš se nudila. Klučičí část party hrála
dost často fotbal, občas pak ping-pong, který jsem si
párkrát zahrál taky. Jenže někteří kluci se na mě
frajeřili a tak jsem mezi ně přestal chodit. Před Mirkem nebo
Ríšou si na mě nikdo netroufl, protože ti se mě vždycky
zastali a párkrát i pár kluků, kteří se snažili mě
šikanovat, zmlátili.
Mirkova
parta neměla žádné jméno. Mimo fotbalu a ping-pong si vyjeli
občas i na kolech. To ale vždycky jenom menší část party.
Jednou měsíčně pořádali mejdan, což byla snad jediná
akce, kde se sešli skoro všichni. Tam se samozřejmě kouřilo
a i pilo. Pak čas od času udělala parta tažení po vesnici,
kdy se část jejích členů snažila ukázat, jací jsou
frajeři a jak jsou silní. Takže to čas od času odnesla
nějaká ta lampa či cedule. Někdy dostal nakládačku
některý z kluků, obzvláště ze sousedních vesnic a nebo z
Prahy, který tu byl na návštěvě. Jediné, co ho mohlo
zachránit bylo, pokud se bál a dal to najevo. Pak ho parta
nechala. Pokud se ale rozhodl se bránit, tak dopadl špatně.
Menší
skupina kolem Mirka dokázala občas vymyslet i něco rozumného.
Těchto akcí jsem se dost často taky účastnil. Třeba jsme si
udělali výlet do lesa. Někdy jsem s nimi jel i na kole. Občas
jsme jeli s někým starším do kina do Prahy. Někdy jsme
hráli i hry, které jsem našel v některých knížkách,
nejčastěji ve foglarovkách, ale taky v Knize lesní moudrosti.
Jenže vyrobit si luk a šípy a zahrát si hru Hon na vysokou
bavilo mimo Mirka, Ríši a mě už jenom tři další kluky.
Jednoho
dne se objevil starší kluk, kterému říkají Mlsoun. Asi
chvíli pozoroval Mirkovu partu, protože jednoho dne Mirka
oslovil a nabídl mu, jestli by nechtěl z party udělat klub.
Mirek nevěděl, co to klub je a tak Mlsoun si s tou menší
skupinkou zahrál pár her, které se klukům líbily. Ukázal
jim i kroniku jejich klubu. Naplánovali celodenní výlet do
Řevnic. Na ten Mirek pozval i mě. Na něm jsme se taky
rozhodli, že klub založíme. Byli jsme tam právě mi tři -
Mirek, Ríša a já.
Vlakem
jsme dojeli do Řevnic a tam jsme hráli různé hry, které se
nám líbily. Mlsoun mě pochválil, když jsem taky přispěl
několika hrami. Měli jsme chvíli času do odjezdu
zpátečního vlaku a tak jsme si sedli před nádražím v lese
a dohodli jsme se, že my tři klub založíme a přivedeme do
něj ještě dva až tři kamarády. Mirek souhlasil s tím, že
jeho partu do klubu brát nebudeme. Jediného, koho z ní vezmeme
je Zdeněk Rosák. Ríša řekl, že on přivede do klubu Honzu
Lánského. Takže nás bude pět, což bude stačit.
Hned další týden jsme si udělali ustavující
schůzku, na kterou jsme pozvali Mlsouna. Na ní jsme klub
založili, sepsali jsme si zakládací listinu a hned další
týden jsme jeli znova do Řevnic a na tajném místě jsme ji
zakopali. Přemýšleli jsme, jak klub pojmenovat. Mlsoun nám
nabídl, že můžeme dostat číslo jedna, protože klub s
číslem jedna, který se jmenoval Bobři, před půl rokem
zanikl. Zůstalo po něm i razítko, které můžeme získat. A
tak jsme se rozhodli, že jméno Bobři se nám líbí a že se
budeme jmenovat Bobři. Tak nám Mlsoun přinesl razítko a
zaregistrovali jsme se ve Sdružení klubů správných kluků
ČR. Hned jsme založil kroniku.
Mlsoun
nás seznámil se svým starším kamarádem Lukášem
Jeřábkem, který se stal patronem našeho klubu. Je také
vedoucím střediska Tuláci, jehož jsme členi. Vznikl klubu
změnil hodně můj život. Ve středisku Tuláci je teď totiž
deset klubů a v nich jsem našel nové kamarády. D5íve jsme
byl většinou buď doma nebo na zahradě, teď jsem začal víc
navštěvovat kluky z ostatních klubů. Stal jsem se redaktorem
časopisu Kamarád, který vydává SKSK ČR a nakonec jsme
začali vydávat vlastní časopis Tulácký bratříček, jehož
jsem se stal šéfredaktorem. Pak mě zajímá historie
původních Bobrů, kteří byli našimi předchůdci.
Mirkova parta se prakticky rozpadla, protože Mirka
postupně přestala zajímat. Zjistil, že v klubu je to lepší.
Víc ho baví hrát hry nebo tábořit pod stanem, než postávat
před domem a s ostatníma kouřit, aby vypadal jako frajer. Z
Bobrů nekouří nikdo.